Očkování během lockdownu

Očkování, lockdownu a síla vlastního vnímání

Narodila jsem se s darem vědmy. Znamená to, že vnímám některé souvislosti, které ostatní nevidí. Takových bytostí tu chodí hodně, nejsem sama. Například když přišel lockdown, byla jsem hodně osamocená. Věděla jsem, že ty látky, co tehdy do lidí píchali, nejsou pro mě a že to může spoustě lidí ublížit. Nebyla jsem antivaxer, nepsala jsem to na internet, ani to nikomu necpala. Tenkrát jsem si v poli načítala, že existují dva druhy lidí. Ti, kteří jsou energeticky tak silní, že na to očkování mohou jít, a ti, kterým to zkrátka ublíží. Systém lidi strašil, že umřou, když na to nepůjdou, nebo že nebudou moci spoustu věcí. To jsou manipulace, které na mě nefungují. Tyto látky se mají správně dlouho testovat, než se plošně aplikují. Nestalo se tak. Píchali to do všech a nedělali rozdílu.

Taky jsem si ty látky energeticky načítala a nejhorší z nich tehdy byla AstraZeneca. Moji rodiče hodně sledovali zprávy a věřili tomu, co říká vláda. Táta byl sice nemocný a starší, ale byl stále fit a každé ráno poctivě cvičil. Tahle konkrétní látka ho totálně zničila, a on přesto šel i na druhou dávku. Jemu jsem tenkrát říkala, ať to nedělá. I jeho doktorovi jsem opakovala, že mu to ublížilo, ale ten mi řekl, že to není možné, že to tím přece není. Nejsem proti tomu doktorovi, on jen dělal svoji práci. Nevím, jestli tomu slepě věřil, nebo z toho měl peníze. Tátovi to ale strašně ublížilo a chtěl pak řešit i nějaké stížnosti. Od té doby je to s ním bohužel špatné. Bylo to jejich svobodné rozhodnutí a já to musela přijmout. Moje máma na tom byla taky, ale měla jinou látku než táta a nic jí to neudělalo.

Každopádně já na to nešla. Moje doktorka věděla, že mě k ničemu nedonutí, do ordinace skoro nechodím. 😀 Byla jsem doma, chodila do přírody, tancovala, zpívala a kultivovala svůj vlastní život. Chodily mi SMSky a e-maily, ale stejně mě nedostali! 😀 Moje okolí to v té době hrozně řešilo a já nemohla veřejně sdílet, že to mám jinak. Dostala bych strašnou čočku. Postupně se pak začalo ukazovat, kolika lidem to reálně ublížilo. Můj tehdejší terapeut mi říkal, že má od té doby problémy s plícemi, spousta lidí (i mladých) záhadně odešla. Třeba jeden mladý trenér z Železné koule, kam chodím cvičit. Jeho rodiče kvůli tomu také řeší žalobu. Jedna malá holčička po tom dokonce oslepla. Těch případů je kolem mě fakt hodně.

Pro mě to celé byla obrovská lekce v tom, jak strašně důležité je věřit svému vlastnímu vnímání. Když vnitřně vím, že pro mě něco není dobré, nepůjdu s davem. Vždycky jsem byla rebel a dělala si věci po svém. Krátce před tou dobou jsem začala pracovat s klienty profesionálně. Na čas jsem tehdy svoji činnost zastavila, a když jsem se v té nové energii zorientovala, pokračovala jsem dál. Vytvářela jsem lidem bezpečný prostor, kam mohou přijít relaxovat a na všechny tyhle věci na chvíli zapomenout. Během druhého lockdownu jsem byla těhotná a pak rodila. Pravidla v nemocnicích byla tehdy taky velmi zábavná. Ale já to tehdy v porodnici docela vyhrála a proklouzla bez nátlaku. Docela jsem to vychytala! 😀

Pak přišla válka na Ukrajině a lidé byli zase v obrovském stresu. Lítali jak splašení, posílali peníze… To je samozřejmě každého věc, ale co všechny ty mámy na rodičovské, které u nás nemají peníze na základní věci? Musí jít tvrdě pracovat, místo aby mohly být v klidu se svými dětmi. Tady v panelácích žije spousta osamělých důchodců, kteří jsou sami a doslova živoří. Jedí pochoutkové saláty s rohlíkem a levné maso napíchané hormony, protože na kvalitní jídlo zkrátka nemají.

Od lockdownu zprávy zásadně nesleduji. Pro mě to nemá žádný přínos. Sledování utrpení vytváří jen další utrpení – hlavně pro nás, vysoce citlivé lidi (HSP). Během té doby jsem pravidelně jezdila na ceremonie a čistila si své vlastní sračky a bloky, které limitovaly můj život. Moje pozornost se otočila plně dovnitř. Liana duše mi pomohla v tom, že dnes slyším mnohem víc sebe než své okolí. Už prostě nemůžu jít proti sobě. To také znamená, že okamžitě poznám, co je manipulace nebo lež. Už to ale veřejně nekomentuji.

Cesta vědomých lidí je na lidské úrovni někdy velmi osamocená. To mi řekl jednou jeden kamarád. Nechtěla jsem tomu tehdy moc věřit, ale je to tak. Znamená to, že vám spousta lidí nerozumí. Nebo pochopí, co jste jim říkali, až za dlouhých 5 let. Také mi tehdy říkal, že na světlo se vždycky lepí mušky. Tak bacha na ně :-). Klidně je nechte žít jejich vlastní osud.

Přeji vám všem, ať jste sami sebou a nebojíte se nejít s davem. Protože právě tím ukazujeme svou jedinečnost. A o tom to celé je.

S láskou ke všem bytostem,

Saniré